On the road... Vyskyt v Rusku - St. Petersburg

Má první a asi i poslední návštěva RUSKA... Takže začnu asi tímto...

Takže já jsem byla v Rusku. Ano já, která absolutně ruskou populaci nemá ráda (ne kvůli Gruzii, Ukrajině a atd., ale spíš pro jejich náturu, proto jaký oni jsou uvnitř lidi, pro jejich rozpínavost, která všem jen bere a nikomu - kromě nich samotných - ani nic nedává).

Konkrétně jsem navštívila Sankt - Peterburg (Petrohrad) řekněme si něco málo z historie - Petrohrad byl založen r. 1703 Petrem Velikým, byl v letech 1712 - 1917 hlavním městem Ruského impéria, za dob Sovětského svazu byl přejmenován na Leningrad. Sankt - Peterburg je kulturním střediskem celého Ruska. Je zde mnoho krásných památek, míst kam by se člověk alespoň jednou za život měl podívat. A tak jsem se tedy rozhodla, že tam zajedu, proč ne, když jsem teď pouze 6 hodin autobusem od Peterburgu.

Vše se roztočila, když mi stážisti na naší ambasádě řekli, že by se tam chtěli jet podívat. Chvilku jsem sama sebe přesvědčovala, že já tam teda rozhodně nechci, ale nakonec, jsem se prostě rozhodla. Vím, že jindy bych tam už prostě nejela. Ačkoliv to bylo proti mému přesvědčení, obzvláště v této době, nakonec jsem si toto rozhodnutí sama před sebou obhájila. Nic lehkého to ovšem nebylo, ale zpátky k věci. Začali jsme s plánováním, výběr motelu (ten je nejdůležitější, protože na základě potvrzení z hotelu si můžete jít zažádat o víza - bez toho anebo cestovní agentury či pozvání od ruské rodiny, ruského přítele či jiných žádnou šanci na udělení víz nemáte). My jsme zvolili variantu motel, kterou si také samozřejmě zaplatíte a oni Vám obratem zašlou potvrzení, které přiložíte k žádosti o turistická víza (více informací naleznete zde: http://www.czech.mid.ru/cz/kons1.html). My jsme si tam zašli osobně (tedy tady v Estonském Tallinnu) a tím to všechno začalo, vlastně. Já jakožto pracovník konzulárního úseku na českém velvyslanectví ctím nějaké určité chování k lidem, což samozřejmě hned při první komunikaci s ruským velvyslanectvím, jsem mohla na nějaké slušné chování vůči cizincům hned zapomenout. Nikdo z nich nemluví anglicky a všichni jsou překvapeni, že vy nemluvíte zrovna rusky. Pak nás pán vyprovodil se slovy, že tady nám víza prostě neudělá a my, že musíme jít o kus dál do jejich kanceláře, kde jen za to, že tam vlezete, zaplatíte 20 eur - s tím, že jsme chtěli express víza, která Vám udělají do 3 dnů, ale která si samozřejmě zaplatíte 70 eury se náš dvou denní výlet vyšplhal na 90 eur pouze za víza. Nicméně žádost podaná a do 3 dnů jsme víza měli. Zakoupit jízdenku na autobus byl už jen detail.

Cesta do Sankt - Peterburgu:

Vyrážela jsem v pátek v 11 pm. Abych tam byla druhý den ráno okolo 7 - plánovaný příjezd (stážisté už tam odjeli o den dříve). Cesta začala velmi dobře. Dvojsedadlo jen pro mě-paráda. Po asi 30 minutách na cestě autobus náhle zastavil, protože jednomu z pasažéru se udělalo zle. Jeho žena mu stírala pot z obličeje kapesníčkem a jen rusky stále něco opakovala, když se neměla k tomu, aby zvedla telefon a zavolala sanitku, místo toho aby panikařila, vstala jsem a snažila se ji anglicky říct, že by měla zavolat emergenci. Samozřejmě jak jinak - nikdo v autobuse nemluvil anglicky! Zkusila jsem to česky s nadějí, že by se někdo mohl chytit, ale bez výsledku. Nakonec to napadlo řidiče (díky bohu, protože ten pán vypadal, že každou chvilku skoná). Sanitka přijela do 15 minut a pána si naložila a odvezla pryč. A tak jsme vyrazili opět na cestu, s hodinovým zdržením.  Chvilkama jsem usínala a tak se mi cesta příjemně zkracovala. Na ruských hranicích jsem nás probudili a převzali si od nás pas a vyplněný imigrační papírek. Vše nám vrátili a poslali nás dál. O asi 2km dále byla další hranice (ruská), kde nás nechali vystoupit a projít skrze celnici (jak to tam vypadalo? No pamatujete si staré zastávky metra v Praze? Pokud ano tak přesně tak to vypadlo. Stejný ruský styl, vše prostorné, ale nehezké, drsné) Paní v buňce mě vrátila na konec fronty, protože jsem neměla vyplněnou jednu stránku a tak jsem zaškrtla dvě políčka a zase čekala). Vrátila jsem se do autobusu a poté asi tak po 500m následovali ještě dvě kontroly (pouze pasové). A pak už jen za uvítání vycházejícího slunce (bylo něco okolo půl 4 ráno) jsem se ocitla, sama na okraji Ruské Federace. Dále jsem už jen podřimovala. Než mě vzbudili probouzející se spolucestovatelé, kteří začali vytahovat svačinky a cpát se salámem a chlebem, ten salám byl cítit po celém buse.

Příjezd na nádraží v Petráči:

 A najednou zastávka. Všichni máme prý vystoupit a tak jsem vystoupila. Na nějaká nádraží v Petrohradu. Padl na mě tísnivý pocit. Možná to byla předpojatost, ale možná to byl jen čirý instinkt. Podívala jsem se na mobil. Mobil ukazoval 05:32 am. Zachvátila mě panika. Co tady budu dělat 1,5 hodiny, než mě ostatní naberou a ani jsem nevěděla kde. Nahodila jsem krosnu a vyrazila k monstrózní budově (chtěla jsem ji vyfotit, ale strach byl bohužel nějak silnější) která měla být nádražní hala s naivní myšlenkou, že tam určitě bude infostánek (buď s člověkem uvnitř anebo elektronický). U vstupu do útrob budovy mě odchytl "sekuriťák a nechal mě projít detektorem kovu). Nic se nestalo... Nepochopeně jsem procházela halou a hledala něco podobného infostánku, ale kromě bankomatů, tam nebylo nic. A já u sebe neměla ani rubl. Když jsem vyšla ven a celá rozechvěla se usadila na schody této budovy, kam všehovšudy seděli jen kuřáci, jsem si s nimi zapálila cigaret. Trochu na uklidnění. Policista, který se okolo mě stále procházel, zmerčil, že si zapaluji a hned se ke mně vydal. Prý tady kouřit nemohu, ale musím si stoupnout o 40cm vedle k odpadkovému koši (vše v ruštině of course :)) A tak jsem tak učinila a s nadějí, že by mi mohl poradit, kde teď jsem na něj spustila anglicky. Mávl rukou a odešel. Jako opařená jsem tam ještě chvilku stála a začala přemýšlet jak se asi sakra mám dovědět kde jsem? Jak mě Jitka s Robem najdou? Vytáhla jsem mobil a s nadějí, že tudy také jeli jsme jim popsala místo mého výstupu a tak trochu okolí. Naneštěstí Rob věděl a tak jsem se uklidnila. 

Čekání na Roba aneb nejhorší hodina a tři čtvrtě v Rusku:

Zatímco jsem čekala, až Rob přijede, řekla jsem si, že nebudu ztrácet čas a trochu se tu porozhlédnu. A tak jsem začala s prozkoumáváním okolí autobusového nádraží. Nevzdalovala jsem se moc, protože jsem nikomu z obyvatel nijak zvlášť nedůvěřovala. Všichni byli dost zvláštní. Černé mokasínky (které nosí většina Rusů i u nás), černé kalhoty, nebo také v mnoha případech teplákové soupravy no name značky, a co bylo hlavní, z většiny táhl alkohol na 3m a každý tam kouřil jako fabrika. Pokud očekáváte, že mimo turistické cesty najdete něco zajímavého, očekávejte spíše takovýto druh atrakce, který vám zježí minimálně chlupy na rukou a možná i po celém těle.  Začala jsem se těmto lidem stranit. Nevybočovat z davu a přečkat do příchodu opozdilce Roba. Stoupla jsem si k mapě. Chtěla jsem se pokusit zjistit jméno místa, kde jsem, abych tuto informaci když tak mohla přeposlat dál mým zachráncům. Stála jsem u mapy asi 2 minuty, když se ke mě přichomýtl muž okolo 35 let menšího vzrůstu, více méně normálně oblečen (až na oné mokasínky) sem tam vypadlý zub a nasáklý alkoholem jak po celovíkendové pařbě, kdy pro Vás vana jaksi ztratila svůj lesk a význam. A začal, jestli nepotřebuji pomoci? Něco ve mě, s dávkou nejistoty, zajásalo. Někdo kdo mluví anglicky - už jsem nedoufala. Říkám, zda mi může přeložit náměstí, kde se vyskytuji. Bez problému mi to přeložil a pak se mě optal, kde jsem měla být. Řekla jsem mu, že na konečné a on že to je kousek a že mě tam rád zavede. Ale...rodiče mě naučili, že s cizími lidmi se nemám bavit natož s nimi někam chodit. Takže jsem se snažila zdvořile odmítnout s tím, že zde čekám na kamarády a že by tu za chvilku měli být. Samozřejmě jsem lhala - s vidinou toho, že divný pocit se mě začal zmocňovat a já v poslední době dávám na své instinkty a pocity, čekala mě ještě bezmála hodina a půl. Ale Rus se nedal jen tak odbýt. Začal s tím, že by si rád procvičil angličtinu, co si pamatuji z toho, co mi vyprávěl tak pocházel z malé vesničky na severu Ruska, kde není práce a není to tam moc příjemné pro život. Proto cestuje po celém Rusku a vykonává různá zaměstnání. Prý pracoval i u policie, protože je počítačový expert (vzhledem k mému povolání jsem se začala ošívat) a teď si prý přivydělává prací za barem. Nikdy neopustil Rusko. Tato neškodná konverzace mi ani tak nevadila. Když si zapalovat asi 30tou cigaretu řekl mi, ať si s ním jdu sednout do čekací kabinky u autobusové zastávky (myslela jsem, že se zde může kouřit jen někde, ale očividně pan sekuriták jen chtěl "poprudit") nechtěla jsem se hnout od místa, kde jak jsem zkontrolovala, bylo pár nainstalovaných kamer. Ale on tak naléhal, že jsem se s ním nakonec přesunula do oné budky. Nervózně jsem vyhlížela Roba a Jíťu. Rus opět spustil, že by mě i mé přátele mohl provést po městě a ukázat bar kde pracuje, prý tam hrají jazz. Samozřejmě jsem souhlasila. Už byl docela vtíravý. Pak se mě zeptal, zda mám telefon. Říkám ano mám a on, že si musím koupit jejich SIM kartu. Ptám se ho na co jako? Vždyť já tu budu dva dny. A on, že támhle (a ukazoval asi na 200m vzdálenou divně vypadající budovu) je prodejna telefonů a že mě tam vezme a vše zařídí. Opět jsem odmítla. Byl trošku nervózní. Říkala jsem to víš že jo, já tam s tebou půjdu a už mě nikdy nikdo nenajde a já skončím v nějakých ruským bordelu. No nejhorší představy. Moje klasika. Pak se začalo schylovat k nejhoršímu - POLITIKA. No neodporovala jsem dlouhou dobu... I když jeho výmysly hraničili se zdravým rozumem. V určitou chvilku jsem to už nevydržela a vyletěla (nezájem, prostě lži se dají poslouchat jen určitou dobu - a pak to prostě přeteče a je jedno kde v tu chvilku jste). Trošku jsme si vyměnili názory, ale nic na co očividně nebyl nepřipraven. Vysvětlili jsme si základní principy, jak je chápeme my laici a jelo se dál. A pak… ozářen ranním slunce se tam zjevil… můj princ… bílého koně neměl, ale byl tam - ROB. Představila jsem mu Rusa a omluvili jsme se, že už musíme jít. Utekli jsme
velmi, ale velmi rychle. Teda spíš já chytla Roberta a začala ho táhnout pryč. Byla jsem celá vyděšená a tak jsem se na eskalátorech metra na něho pořád lepila. Nakonec jsme v pořádku dorazily do hostelu, který....ale to už je další pokračování.