Cestování je život...

Petrohradské dobrodružství part II.

Takže, kde jsem skončila. Ano ano... už tuším. S Robem jsme nastoupili do metra. Držela jsem se ho za loket tak pevně, že jsem se musela chvilkama okřikovat ať mu neublížím. Metro vypadá "skoro" úplně stejně jako metro v ČR nechybí ani eskalátory akorat na jejich konci (dole) je budka ve které sedí (spí) průvodčí. Když jsem se jednu z nich snažila vyfotit, rezolutně mi naznačila, že too se v metru v Rusku prostě nedělá.

Lidi tam jsou velice nepřístupní. Podle mého názoru je turisti spíše otravují a nemají potřebu se s nimi bavit. Poté jsme vystoupili na naší zastávce. Vydali jsme se do našeho luxusního motelu. Byla jsem předem připravena na vzhled vstupu do onoho baráku (barák byl neosídlený, pouze úplně nahoře se nacházel náš motýlek.

Všude to tam zapáchalo jako na veřejných toaletách. Nic příjemného. Motýlek byl prostý a náš pokoj pro 3 byl mini kamrlík, ale čistý. Až na mini koupelnu, která byla pro všechny společná. Asi jsem si trošku zvykla na určitý standard, ale vím, že přežiji všechno takže ani toto mě nijak nerozhodilo.

Dala jsem si rychlou sprchu a vyrazili jsme do centra. Cesta nebyla dlouhá. Ne tak jak jsem si představovala asi 30 minut. Zde jsou nějaké fotky z celého Petrohradu.

Nebudu lhát...první den jsme nachodili okolo 20 km. A já byla tak vyčerpaná, že jsem Jitku přemluvila, abychom si před prohlídkou Ermitáže (překl. osamělé místo) - sbírka byla založena
r. 1764 carevnou Kateřinou II a veřejnosti byla zpřístupněna r. 1856. V Ermitáži se nachází jen malá část stálé expozice. Ostatní položky, kterých je  okolo 3 miliónů jsou k vidění v 6 historických budovách okolo řeky Něvy zahrnující i slavný Zimní palác, někdejší sídlo ruských imperátorů. Další z budov je Menšikovský palác, muzeum porcelánu, skladové prostory v Staré Derevnje a východní křídlo Hlavní administrativní budovy, které je také součástí muzea. Ermitáž je majetkem ruské federace a má několik výstavních center v zahraničí. Přemluvila jsem Jitku, abychom si na pár minut sedli na trávu. Rob se šel projít dál a ještě něco nafotit. Bylo to vyčerpávající, ještě když neopomenu sdělit, že v autobuse jsem bohužel vůbec nespala. Jitka ochotně mé lenošení přijala a tak jsme jen seděli a vegetili na trávě. Kromě jednoho otravného ruského občana (který chtěl cigaretu) nás neobtěžoval nikdo. Rob se za domluvený čas vrátil a my mohli vyrazit na vnitřní prohlídku oné skvostné budovy. 

Ermitáž a naše nadšení z

Proudící davy turistů (nás) tam  i ven. Vypadalo to opravdu velkolepě. Na náměstí před vchodem byly postavené stagee pro přivítání ruské hokejové reprezentace - jak jsme později měli zjistit.Vstoupili jsme do útrob oné budovy. Fronta na lístek nebyla tak velká k mému překvapení. Musím Vám doporučit, aby jste si obstarali ISIC karty (protože veškeré vstupné máte pak za hubičku) normální lidi jako já jsme zaplatili 800 rublů (1 Kč =  2 rubly). Bohužel má únava byla tak velká, že jsem si ani onu prohlídka nemohla více užít. Byla jsem ráda, že dokážu posovout pravou nohu před levou. S Jitkou - mou věrnou společnicí, jsme Ermitáž procházeli po svém. Rob byl celý nadšený a tak se od nás radši oddělil. Nejvíc smutné asi je, že jsme byly s Jitkou nadšené hlavně z obrazců na stropě a na podlaze. Většina mých fotek je tedy hlavně o tomto.

A jednou z nejoblíbenějších části bylo sezení na lenošce. Ano to si také musím velice pochválit. Po rychlo prohlídce (bohužel - vyčerpání si vyžádalo svou daň) jsme se s Robem rozdělili. Chtěl se podívat ještě po městě a já chtěla na motel a do peří. Procházeli jsme ono palácové náměstí kde nás prohledali security a šli jsme dál směr "domov". Po nějaké době, kdy jsme došli k hlavní ulici známé jako Něvský prospekt jsme narazili na bariéru ruského lidu, který tam vítal hokejovou reprezentaci (my ovšem věděli jakým způsobem se hokejisté zachovali a tak jsme nadšeny zrovna moc nebyly). Lid hulákal hesla a mával praporky. Průvod byl opravdu, ale opravdu velký. Předvoj byly autobusy s maskoty poté s hokejisti a za nimi davy šílených rusů (veselých, jásavých...). Bohužel má únava a davy mi na náladě moc nepřidali. Když jsme zdolali přechod na druhou stranu Něvského prospektu objevili jsme v postraní uličce kavárnu. S pečivem takovým, že by jste snědli hned všechno. 

Bylo to "TO" místo, kde Vám prostě být ani špatně nemůže. Proseděli jsme tam pár hodin a odchod byl více než těžký a tak jsme večer na pokoji Robovi navrhli, že tam zajdeme na snídani než pojedeme do Petěrgofu. Večer jsme popili slivovici a napsali pohledy pro rodinu a kamarády.A spánek přišel záhy.

Den 2 - Petěrgof:

Ráno bylo krušné. Já bych spala klidně dalších 7 hodin, ale čas se nám krátil a tak okolo 9 hodiny mě konečně vykopali z postele. Rychle obléknout - udělat ze sebe člověka, zabalit a mazat do města do kavárny (jojo kavárenský povaleči) na snídani a běžet najít zastávku maršrutnojek a vyrazit směr Petěgrof. Kavárnu jsme našli velice snadno. Poseděli tam užili si krásné ráno a vyrazili. Čas letěl jak zběsilý. Jeli jsme pár zastávek metrem (zastávky jsou opravdu velkolepé) až jsme vystoupili na autobusovém nádraží kde na nás čekala "maršutka". 

Odvoz byl pohodlný. Když jsme vystoupili před krásnýma zahradama nadšení z Petrohradu se mi vrátilo. Byla to nádhera. Čisté, udržované a okouzlující. 

Samozřejmě obrovské, ale tady mi to nevadilo. Čas se nám bohužel natolik zkrátil, že jsme měli na prohlídku tohoto místa pouze hodinu. Jen jsme vešli něco málo nafotili, snědli sváču a mazali zpět na maršutku. Ovšem tohle místo Vám doporučuji. Opravdu!!!

Závěr

Šílená cesta na motel...Běh jak o život na autobus...Nekonečná jízda autobusem...Nefungující TV na mém sedadle...Překročení hranic do Schengenského prostoru (spadnutí velkého kamene ze srdce po překročení hranic)...a hlavně šťastný návrat domů. K mému pejskovi...Člověk nepotřebuje nic víc :)