Cestování, to musí mít člověk v krvy už od mala. Tak jako já. Největší štěstí prožívám, když jsem na cestě, nejlépe někam, kde jsem ještě nebyla. To je pro mě čistý adrenalin. Ale zpět k tomu co jsem chtěla říct...
Cestování musí mít člověk v krvy. Už když jsem byla velmi malá, občas mě má mamka nechala čekat venku před krámem a já se vydala na cestu s mým prvním psem. Chodili jsme po okolí, dokud nás někdo nechytl a neodvedl zpátky nebo dokud nás nenašla má k smrti vyděšená maminka. Stalo se to víckrát. Tyto chvilky si nepamatuju, ale pamatuju si jednu příhodu. Byla jsem u babičky s celou rodinou. Ve vedlejším bytě žila jiná rodina, ktera byla s tou naší ve velmi blízkém vztahu. Měli syna Tomáše se kterým jsme byli jako sourozenci. Jednou jsme se s Tomem prostě rozhodli, že už toho máme dost a tak jsme se zbalili a utekli. Bohužel náš útěk trval asi tak 5 hodin (4:45 h. plánování a 15min útěk - nic moc skóre, ale když porovnáme délku nohou našich rodičů a našich, nebylo to tak zlé). Byli jsme dopadeni uprostřed silnice, potupne seřezáni na "holou" a odvelčeni zpět domu. Tam jsme do odvolání měli zaracha a nesměli jsme se spolu bavit. Kdo ví, kam jsme měli namířeno....
Takže tohle byli mé prvotní cestovatelské zážitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za veškeré připomínky, jsou pro mne inspirací i poučením.